Když se na konci starověku rozpadla Západořímská říše, Evropa se jako řeka rozlila do nových koryt. Germánské kmeny hledaly nový domov a na západě se v povodí Rýna usadili Frankové. Z malých kmenů se pod vedením schopných vládců stala velká říše.
První, kdo Franky sjednotil, byli Merovejci. Jejich král Chlodvík přijal křest a otevřel tak bránu křesťanství. Jenže i ty největší rody časem zeslábnou – a tak se k moci prodral nový rod.
Děd a otec pozdějšího krále Karla – Karel Martel a Pipin Krátký – připravili půdu. Karel Martel se proslavil bitvou u Poitiers roku 732, kde zastavil arabskou vlnu směřující do srdce Evropy. Jeho syn Pipin Krátký pak roku 751 založil novou dynastii – Karolínce. A právě jejich potomek Karel Veliký vybudoval pevný dům. Sídlo měl v Cáchách, spravoval zemi pomocí hrabat (kteří veleli hrabstvím uvnitř říše) a markrabat (strážců pohraničních marek). Porazil Avary na východě, podrobil Sasy na severu, bránil říši a pečoval o školy i psaní – říkáme tomu karolinská renesance. O Vánocích roku 800 ho v Římě papež korunoval císařem.
Velké říše se však těžko drží pohromadě. Když Karlovi vnuci roku 843 podepsali Verdunskou smlouvu, rozdělili území na tři části: západní (budoucí Francii), východní (základ Svaté říše římské) a střední pás, který se brzy rozpadl.
Na východě však nikdy nezhaslo světlo Byzantské říše. Ještě před pádem Říma císař Konstantin Veliký přenesl hlavní město do Konstantinopole a učinil křesťanství státním náboženstvím. Odtud víra postupně pronikla k divokému germánskému světu – v 4. a 5. století křest přijímaly kmen za kmenem.
V jejím srdci – v Konstantinopoli – vládl později císař Justinián. Po jeho boku stála jeho manželka Theodora, inteligentní a odvážná žena, která mu byla politickou rádkyní a oporou. Společně nechali sepsat zákoník, který shrnul staré římské právo, a postavili nádherný chrám Hagia Sofia.
Křesťanská církev mezitím rostla v sílu a vytvořila si pyramidovou strukturu: na vrcholu stál papež v Římě, pod ním kardinálové, arcibiskupové, biskupové, opati a na nejnižším stupni faráři a mniši. V klášterech se mniši modlili, ale také opisovali staré knihy – biblické i antické – a tak uchovávali vzdělanost pro budoucí generace.
Byzantské kostely zdobily mozaiky, církev vedl patriarcha a říše byla kulturně i hospodářsky silná. Přesto se křesťanský svět nakonec rozdělil: roku 1054 došlo k velkému schizmatu mezi římským papežem a východními patriarchami. A po dlouhém boji Byzanc roku 1453 padla do rukou Turků.
Na severu mezitím vyrazili na moře Vikingové. V drsných podmínkách Skandinávie žili z chovu dobytka, lovu a rybolovu, a dřevo bylo jejich věrným společníkem – z něj stavěli domy, lodě i nástroje. Na úzkých drakkarech s dračí přídí vplouvali po řekách hluboko do země – po Seině až do Paříže, přes moře až do Itálie – obchodovali i plenili. Frankové jim říkali Normani, na východě byli známi jako Varjagové. Někteří se usadili na Islandu a v Grónsku, a dokonce doletěli pohledem až k Americe – do Vinlandu. Zanechali po sobě dřevěné stavby, šperky i tradici shromáždění svobodných mužů – Thing, na Islandu dodnes zvaný Althing.
A pak je tu třetí mocnost – Arabská říše. Na Arabském poloostrově žili beduíni, kočovní pastevci putující pouští se stády. K jednomu z nich – proroku Muhammadovi – promluvil anděl a zrodil se islám. Základ tvoří pět pilířů: víra v jediného Boha Alláha, modlitba, almužna, půst v měsíci Ramadánu a pouť do Mekky. Vládci – chalífové – sjednotili kmeny a během několika desetiletí se arabské výpravy rozlily od Persie přes severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov. Přinesli Evropě obchod s kořením a látkami, číslice a algebru, lékařské knihy, poznatky z astronomie, zeměpisu a fyziky, i nové architektonické formy: mešity s minarety zdobené geometrickými ornamenty, protože islám zakazoval zobrazování živých bytostí.
Tak se v raném středověku roztočil kolotoč dějin: Frankové vytvářeli politický rámec Západu, Byzanc nesla dál pochodeň antické vzdělanosti a Arabové otevřeli Evropě dveře k vědě a dalekým cestám. A mezi nimi se na moři mihotaly štíty Vikingů – jako vlnky, které občas zvedly bouři.